Naše výprava v heslech - píše a fotí Katka

Katka nám všem dala za úkol popsat naše dojmy několika málo slovy. Tady to je :
Toaletakovy ubrousky,
Ryzovy klobouk,
Pivo v rodinnem baleni
Palmove stiniky (skleniky)
Milí lidi
Pomalovani lidi
Chlapi v suknich
Mističky dobrutkami
Bublinkovy pismo
Prach
Where you go
Vysmaté asfalterky
Ptaci
Chilli
Kyblikova sprcha
Pagody a Buddha
Immigration police
Volske povozy
Hlinene nadoby na vodu
Meloun
Rýže třikrát denně
Zlato
Shnily bambus
Ohleduplni řidiči
Hodni psi
Buddhovo procesi
Tisíce pagod

Nejvetší pagodiště světa(Pise David)

Den pro nas zacina velmi brzo. Uz v pul 5 postavame pred hostelem a nakladame bagaz do taxiku, abychom stihli nas ranni let do Baganu, kde se uz snad konecne setkane s nasimi koly nebo tedy aspon s tim, co nam z nich zbylo. Na ulicich uz panuje cily ruch a my si to sviznou jizdou stradujeme po temer prazdnych silnicich smer letiste.

Terminal pro vnitrostani lety je prekvapive stejne luxusni jako ten mezinarodni, a proto si po checkinu dopravame ranni kavu v mistni verzi starbucksu.

V zaludcich na nas krome kavy hreje take priblizne pul litru rumu, ktery jsme po osudove chybe naseho vedouciho museli vypit pred mistnim celnikem u kontroly zavazadel. Prece jim to nenechame. V dobre nalade nasedame do ATRka mistnich aerolinek.

Na letisti v Baganu jeste menime dolary a za zanedbatelnych 700 dolaru se stavame kyatovymi milionari. Jsme v takovem opojeni, ze se nechame klidne okrast mistnim taxikarem a jedeme 3 kilometry za nekrestanskych 8000 kyatu, tj.. priblizne za 150 Kc.

V hotelu poskladame kola a pred polednem vyrazime na pagody.
Stavime u kazde druhe pagody a po hodine a 2 km na tachometru zjistujeme, ze takhle to asi nepujde. Holt 3 tisice pagod za jedno odpoledne asi neobjedeme.

Dnesni vedouci Tomas je na nas tvrdy a rozhoduje, ze budeme zastavovat jen u nejvetsich pagod. Ty nejvetsi maji pres 50 m a na nektere se da i vylezt a podivat se do okoli.

Ac velikosti jsou hodne rozdilne, jedno maji vsechny pagody jedno spolecne, jsou pres tisic let stare a na svuj uctihodny vek neuveritelne zachovale. V kazde z nich najdete sochu budhy, casto pozlacenou a take spustu mistnich vericich, kteri se sem chodit modlit a zanechat obetiny v podobe nadherne vonavych lekninivych kvetu.

Za soumraku jeste pozorujeme zapad slunce na Baganem a tesime se na zitrejsi prvni dlouhou cykloetapu do Pauku.

Pláže, palmy, krevety

A je to tady!
Z rozbité polňačky se najednou stane kvalitní asfalt, domy už nejsou upletene z rohoží, ale zděné. V nose cítíme slany vzduch, uši zaznamenaji šumění vln, oči se nakrmi dalekym obzorem.
Jsme na Ngapali Beach.
Není to plážový komplex, jaké člověk zná z jiných destinací. Hotylky jsou trochu lidová tvořivost, občas je něco trochu nedodelane, něco teprve vzniká. Odpovídá to obrazu Myanmaru, který jsme si už udělali. Země v prekotnem vývoji, která byla desetiletí v izolaci a teď se to že všech sil snaží dohnat.
Užíváme si zasloužené odměny za náš výkon. Krevety a ryby na grilu, koupacka několikrát denně, koktejly v plazovem baru.
Fotíme se na pláži, objevujeme rybářské vesničky (na které jsem se 3 dny těšil ), pivo teče proudem.
Přes naše místní nově získané kamarády se nám podařilo sehnat vnitrostátní letenky i s dopravou kol a tak nemusíme spěchat. Zkrátka ideální závěr.
Balení kol je vždycky taková nepříjemná práce, nicméně i to se nečekaně podaří. V sousedním obchudku jsme obdarovani hromadou kartonů, balíky izolepy jsme si pořídili už před tím, tak teď už `jen' rozebrat a zabalit.
Mezitím už se setmělo, je čas na závěrečnou večeři a po ní ještě noční koupel.
Byla to skvělá cesta. Objevili jsme úžasnou zemi, dostali se jí pod kůži, ocuchali si ji. Za pár let už to bude jiné, bude to takové Thajsko nebo Srí Lanka, módní destinace mezi turisty i backpackry. Ale zatím je to ještě ta syrová naturální země Myanmar.

3 dny podél moře, které jsme neviděli

Na cestu podél moře jsem se vyloženě těšil. Očekával jsem rybářské vesničky s poetickými výhledy na modrou hladinu pod sumicimi korunami palem.
Ale nebylo to úplně tak. Pobřeží je zde pokryté mangrovy, silnice vede několik km od moře a přestože jedeme primorskou nížinou, kde nejvyšší kopeček nemá víc než sto metrů, máme nastoupano tisíc metrů denně.
Vesničky jsou zde na první pohled chudší než ve vnitrozemí. Většinou ani nemají elektřinu a tak můžeme zapomenout na chladné nápoje. Ale lidi pořád stejně milí a ochotní. Občas rýžová políčka, teď v období sucha opuštěná a suchá. Rýži jíme 3x denně. Hlavně se zeleninou, někdy s kouskem masa.
Příjemným překvapením jsou melouny, konzumujeme jich několik denně. Meloun je ideální výživa cyklisty: tekutiny i cukry v jednom a za cenu opravdu lidovou.
Zajímavá je i místní výtvarná kultura buddhismu, procesí následovníků kracejici za Buddhou v nadzivotni velikosti. Vše pořádně pozlacené.
Bydlení je také zajímavý fenomén. Jednou spime na prycnach v prkennych kukanich, jindy v luxusním hotelu s livrejovanym personálem, otevřeli před dvěma týdny a jsme jejich první hosté. Zkrátka Myanmar je země v období turbulenci a vývoje, je úžasné to sledovat na vlastní kůži.
Těšíme se k moři. Už jsme trochu unavení, není se čemu divit. 700 km po horských silnicích pod spalujicim sluncem dá zabrat. Katka má trochu zánět v očích, na Mirku sednul nějaký virus, v bříšku to občas mírně zaškrundlá.... Jojo, už je čas si trošku zaplavat v moři a pak si polezet na pláži. Aspoň den! Ale už brzy to nestane.

Přes hory k moři

Další etapa by měla být dlouhá více než sto km a překonat horský hřeben vysoký 1400 m. Kdyby se to dalo rozdělit do dvou etap, mohlo by to být pěkné, ale po cestě není žádná možnost bydlení. Po zkušenostech z předešlých dní už víme, že se nedá spoléhat na bydlení u místních. A navíc jsme už dost unavení, do kopců se nám nechce. Tedy se necháme na hřeben vyvézt autem a dolu to snadno sfrcime.
Jak blahova představa to byla!
Vysedli jsme z auta kousek před hlavním hřebenem a rozkládají se před námi další a další hřebeny, vyhlidky a horské masivy. Kromě krajiny se mění i ráz vegetace. Z vyprahleho vnitrozemí se prehupujene na stranu hor směrem k moři, kde je daleko víc srážek, kopce jsou pokryté bambusovym pralesem.
Přestože jsme měli jet už jen skopce, ještě jsme nastoupali 1500 m a do města s poetický názvem Ann dojeli se soumrakem a dost unavení.

Do města, které neexistuje (píše David, fotí Katka a Mirka)

Je pulnoc a my konecne v nasem bambusovem pribytku na brehu reky ulehame ke spanku. V hlavach mame stale vzpominky a dnesni dobrodružství, ktere si nezada s lecjakymi akcnimi trhaky. Ale poporade.
Dnesni etapa je klasicka prejezdovka mezi dvema ne prilis zajimavymi mesty Kazoomna a Kanbya. Ceka nas 55km vicemene po rovine, takze si rano davame trochu nacas a vyrazime az kolem pul 11.
Cesta prijemne odsejpa, takze po ceste jeste prozkoumavame jeden z zdejsich klasteru, kde nam mistni mnich ukazuje stovky let stare drevorezby vyobrazijici Budhovu smrt.
Do Kanyi jsme prijeli na nase pomery celkem brzo, uz v 5 hodin a hned jsme se vydali do mesta shanet ubytovani. Jelikoz jsme vedeli, ze v Kanbyi neni zadny guesthouse, chteli jsme poprve vyuzit rady naseho pritele Wina a pozadat o prespani v klastere. Pro tento pripad jsme byli dokonce vybaveni v barmstine napsanymi vetami s prosbou o nocleh.
Mistni nas po chvili nanavigovali smerem ke klasteru nad mestem. Zatimco my jsme na dvorku pozorovali honici se deti, Tomas s Kackou se vydali vyjednavat s hlavnim mnichem. Vratili se vsak bohuzel s neporizenou. Prespat tu nemuzeme. Od jedineho anglicky mluviciho chlapce se dozvidame, ze jsme se nelibili mistnimu policejnimu dustojnikovi a tak musime o dum dal. Na krizovatce se nam sice podarilo sehnat nocleh v hospode, ale za par minut to byla zase stejna písnička, policie nám to zakazuje. Ten oficir vstal ocividne levou nohou.
Tak co ted? Sedime u pivka a premyslime co dal. Uz vyhlizime nejakou utulnou autobusovou zastavku, kdyz tu se nahle objevi opet ten mladik a pta se, co pro nas muze jeste udelat. Po kratke debate nam doporucuje presunout se do vesnice Shwezigon, asi 60 km jizne odsud. Dokonce se nabidne, ze nam sezene dodavku, ktera nas tam odveze. To zas mame jednou stesti.
Asi po hodine adrenalinove jizdy uz za tmy prijizdime k vesnici Swezigon. Prekvapuje nas, ze je tu celkem provoz na to, ze na mape mame jenom malou ikonu pagody a několik domků . V zapeti pochopime; na kopci nad nami se tyci obrovska zarici a blikajici pagoda.
U mostu nas stavi opet policie a nuti nas vystoupit ven. Mladik chvili debatuje s policisty a pak nam oznamuje, ze dal uz musime sami. Na cestu dal dostavame policejni eskortu a vstoupame vzhuru k pagode.
Najedou se pred nami otevre obrovske mesto plne lidi, stanku se suvenyry a obcerstvenim. Tohle, ze je ta mala vesnice? Na krizovatce nas zastavi dalsi policista, tentokrat emigracni a zacina klasicky slet otazek: odkud jsme, kam jedeme a co tam budeme delat. Odpoved je jasna, Jsme cesi a chceme tady spat.
"To nejde, neni tu zadny hotel ani guest house. Musite odjet. No slip hir." Jeho odpoved na nam vyrazila dech. Kde asi teda spi vsichni ty lidi kolem. Na to konto jsme zacali hrat tolik overenou roli tzv. "blbych turistu". Delali jsme, jako ze nerozumime a cekali, jak si s nami poradi. Nastesti za chvili prijel jiny policista, neco si septli a najdenou to slo.
Dojeli jsme az na uplny konec mesta, kde jsme zastavili u neceho, co vypadalo jako recepce. Kolem nas byly desitky chaticek, jak vystrizenych z detskeho tabora na Vysocine. Na recepci visely tri volne klice a my, po dalsi asi pul hodine papirovani, jsme dva z nich konecne dostali.
Kdyz stojime pred chatkama, konecne zaciname vnimat okoli a nevericne kroutime hlavami. Jsme ve meste plnem pagod, ktere melo byt vesnici, ve meste o kterem nepise zadny pruvodce, proste jsme ve meste, ktere neexistuje.